ÚVOD:
 
Předkládaná validační studie se zaměřila na oblast vzorkování zemědělských plodin resp. potravinových komodit určených k vyšetření rizikových biologicky aktivních sloučenin, tedy na oblast představující klíčový aspekt z pohledu garance kvality a vypovídací úrovně laboratorních dat nezbytných pro odhad expozice konzumentů daným škodlivinám a potažmo hodnocení souvisejících zdravotních rizik. V prvé části se studie zabývá mykotoxiny, toxickými sekundárními metabolity vláknitých hub (plísní). Studie na konkrétních příkladech dokládá, že pro získání reprezentativního vzorku je nezbytné odebrat dostatečné množství dílčích vzorků, přičemž platí obecné pravidlo, že čím je počet dílčích vzorků větší, tím více se bude výsledek analýzy souhrnného vzorku blížit skutečnému (průměrnému) obsahu v šarži. V závěru této části se konstatuje, že vzorkovací plán a vlastní postup musí být kompromisem mezi cenou a pracností odběru na jedné straně a očekávanou variabilitou výsledků na straně druhé.

Další část studie se zabývá rezidui aktivních složek pesticidních přípravků aplikovanými v rámci ochrany zemědělských plodin před různými škodlivými činiteli (hmyzem, plísněmi, plevely atd.). Práce konstatuje, že pro pesticidy platí v podstatě obdobné zásady při odběru vzorků, jako pro mykotoxiny. Zdůrazněn je fakt, že příčinou heterogenní distribuce reziduí pesticidů je v tomto případě způsob ošetření dané plodiny (píp. Komodity). Rozhodující je zejména technické vybavení pro aplikaci daného prostředku a jeho forma (formulace), způsob postřiku, klimatické a povětrnostní podmínky v průběhu aplikace, hustota porostu, ale i např. velikost plodu, vegetační stadium a stupeň zralosti. Uváděné praktické příklady dokládají, že pro získání reprezentativního vzorku je nezbytné odebrat dostatečné množství dílčích vzorků, přičemž platí obecné pravidlo, že čím je počet dílčích vzorků větší, tím více se bude výsledek analýzy souhrnného vzorku blížit skutečnému (průměrnému) obsahu v šarži. Je zřejmé, že mnohdy je k obtížné odhadnout optimální počet dílčích vzorků a není možné učinit žádná všeobecná doporučení, neboť tato závisí na specifické distribuci a koncentraci sledovaných analytů, na velikosti šarže ale např. i na původu vzorků. Vzorkovací plán a vlastní postup v každém případě musí být kompromisem mezi cenou a pracností odběru na straně jedné a očekávanou variabilitou výsledků na straně druhé.

V studii jsou jasně vymezeny definice pojmů analytický díl; analytický vzorek; souhrnný vzorek; laboratorní vzorek; šarže; dílčí vzorek a řada dalších, jejichž správné pochopení je nezbytné pro bezbariérovou komunikaci mezi laboratoří a uživateli dat včetně tvůrců legislativy. Projekt přináší též řadu konkrétních příkladů získaných v rámci realizace případových studií a názorně dokumentuje reálné problémy praxe, naznačuje i možnosti jejich řešení.