První zmínka o přítomnosti organických sloučenin fluoru v lidské krvi pochází již z roku 1968. Teprve v polovině devadesátých let 20. století však byly potvrzeny nálezy jednoho ze zástupců perfluorovaných sloučenin, perfluorooktanové kyseliny (PFOA), u člověka. Dokonalejší analytické techniky umožnily vědcům zajímat se o perfluorované sloučeniny podrobněji, což vedlo k identifikaci celé řady látek této skupiny.

Na základě současných informací se tyto látky řadí mezi perzistentní sloučeniny s bioaku-mulačním potenciálem. Vedle polychlorovaných a polybromovaných látek, kterým byla do dnešní doby věnována největší pozornost, se jedná o další skupinu halogenovaných kontaminantů, která vykazuje negativní účinky na životní prostředí.

Fluorované organické sloučeniny jsou důsledkem antropogenní činnosti druhé poloviny 20. století. Zahrnují mnoho různých skupin sloučenin od jednouhlíkatých až po polymerní látky. Pozornost vědců byla zpočátku zaměřena zejména na výzkum těkavých halogenovaných sloučenin (freonů), které jsou známy jako skleníkové plyny.

Od poloviny 90. let se výzkum fluorovaných organických sloučenin začal orientovat také na ostatní skupiny, zejména na perfluorované uhlovodíky s delším řetězcem, odvozené od perfluorooktanu. Nejvýznamnějšími sledovanými zástupci v současné době jsou perfluorooktansulfonát a jeho soli (PFOS) a kyselina perfluorooktanová (PFOA). Tyto látky mohou být výsledkem degradace ostatních příbuzných látek v prostředí, kde se dále nerozkládají.

Na základě nedávno realizovaných studií byla přítomnost PFOS a PFOA potvrzena na mnoha místech světa, a to jak v abiotické, tak i v biotické složce prostředí, včetně zvířat a lidí. Tyto nálezy ovlivnily chemický průmysl natolik, že v roce 2000 oznámil největší světový producent perfluorovaných látek, americká společnost 3M, dobrovolné odstavení výrobní linky.