ÚVOD:
 
Zemědělská produkce může být znehodnocena řadou škodlivých činitelů jako vláknité houby (plísně), parazitickými rostlinami (plevely), viry, bakteriemi a řasami. Na devastaci úrody se může podílet i hmyz. Zhruba 1 800 z 30 000 známých druhů plevele znehodnocuje zemědělskou produkci na celém světě. Z 800 000 známých druhů hmyzu 10 000 lze klasifikovat jako škůdce zemědělských plodin. Obecně ztráty úrody závisí na klimatických podmínkách a zemědělských regionech, ve kterých jsou plodiny pěstovány, často vyšlechtěné druhy jsou náchylnější k napadení škůdci. Podle statistických údajů různí škůdci způsobují ročně zničení 10–30 % celosvětové úrody což vede ke značných ekonomickým škodám.

Podle definice FAO se jako pesticidy označují všechny sloučeniny nebo jejich směsi určené pro prevenci, ničení, potlačení, odpuzení či kontrolu škodlivých činitelů, to znamená nežádoucích mikroorganismů, rostlin a živočichů během produkce, skladování, transportu, distribuce a rovněž zpracování potravin, zemědělských komodit a krmiv.

Některé metody ochrany rostlin před škůdci byly používány již ve starověku (Čína, Řecko, Řím). Začátky systematického studia užívání chemických látek jako prevence před škůdci jsou datovány do poloviny 19. století, kdy se začaly používat anorganické látky jako prevence proti napadení úrody. Na začátku 20. století se pro ochranu osiva začaly používat organické sloučeniny rtuti. Významným mezníkem v používání pesticidů pro ošetření zemědělských plodin se stala 30. léta minulého století, kdy došlo k rozmachu používaní organických sloučenin s pesticidními účinky. Dinitro-ortho-kresol (1932) pro hubení plevelů v obilninách, thiram (1934) první z dithiokarbamátových fungicidů, pentachlorophenol (1936) na ochranu dřeva proti houbám a termitům a první organofosfát tetraethylfosfát (TEPP). Za zmínku stojí rok 1939, kdy byl na trh uveden z hlediska biologického efektu vysoce účinný kontaktní organochlorový insekticid DDT. Po 2. světové válce došlo k masové výrobě a používání pesticidů. Alarmující nálezy DDT a některých perzistentních organochlorových insekticidů v různých složkách ekosystému vedly v 60. letech minulého století k zavádění analytických metod pro sledování obsahu jejich reziduí v potravinách a zkoumání negativních vlivů na lidský organismus. To mělo za následek jejich postupné omezování až do úplného zákazu používání.