ABSTRAKT:
 
Rizikové prvky řadíme do stále se rozrůstající skupiny látek, škodlivých pro živé organismy. I když v současnosti je zvýšená pozornost věnována postupnému omezování úniku všech sloučenin do prostředí nemůžeme v řadě činností a procesů tento únik zcela vyloučit. Zdaleka se nejedná pouze o vypouštění látek při jejich výrobě, či dalším zpracování, ale řada látek se v nízkých koncentracích využívá v každodenním životě. Mohou se tedy akumulovat ve všech složkách okolního prostředí a negativně působit až po delší době, kdy se jejich koncentrace zvýší nad určitý práh škodlivosti. Skupinu rizikových látek dělíme nejčastěji do tří hlavních podskupin:

• rizikové prvky popřípadě další anorganické škodliviny
• persistentní organické polutanty
• patogenní organismy

Základním rozdílem mezi látkami jednotlivých podskupin je jejich stabilita ve vztahu k prostředí ve kterém se nacházejí. Patogenní organismy jsou významně závislé na okolním prostředí a mohou být změnou podmínek snadno inaktivovány či zcela rozloženy. Také persistentní organické sloučeniny podléhají za určitých podmínek rozkladným reakcím, jejich stabilita se významně liší v závislosti na povaze sloučeniny. Rizikové prvky se mohou snadno vázat či naopak uvolňovat ze svých sloučenin, jejich povaha se však nemění a poločas rozpadu se v závislosti na jednotlivém prvku pohybuje v intervalu několika desítek až stovek let. Z hlediska doby působení se tak rizikové prvky řadí k nejrizikovějším látkám a kontaminace prostředí těmito prvky se likviduje velice obtížně a nákladně.

Okamžitá míra rizika zaleží na toxicitě jednotlivých látek vůči živým organismům, která je však významně ovlivněna jejich schopností vázat se v okolním prostředí. V řadě případů pak celkový obsah rizikové látky nemusí být nejdůležitějším kriteriem, ale teprve obsah biopřístupného prvku je rozhodující pro příjem a akumulaci živými organismy. Udržení rizikových prvků ve stabilních formách, to je takových, ze kterých nehrozí nebezpečí jejich uvolnění, je pak cestou, kdy je možno i na znečištěných půdách pěstovat zdravotně nezávadnou produkci a minimalizovat riziko odnosu do okolního prostředí.

Při předpokládaných nízkých imisích rizikových prvků přijímají rostliny rizikové prvky především z půdy, a proto pochopení chování rizikových prvků v půdě je nutnou podmínkou k tomu, aby mohla být regulována jejich přístupnost rostlinám. Vazbám rizikových prvků v půdě, jejich mobilitě s ohledem na půdní parametry a možné regulaci těchto vlastností za účelem omezení přístupnosti rostlinám je věnován tento projekt.